Seminář estetiky Masarykovy university rozvíjí svá bádání a výuku na poli estetiky a obecné teorie umění, sémiotiky a strukturalismu, historické poetiky a rétoriky, dějin estetiky jako filozofické disciplíny, dále na poli sociologie a psychologie umění, kulturní antropologie, teorie médií a umělecké kritiky. Věnuje se rovněž srovnávacím bádáním v nadnárodním kontextu evropských kulturních studií.
Estetika odevždy měla trans-disciplinární povahu a přesah, proto i zmínku o její prehistorii musíme pojmout poněkud šíře. Na Masarykově universitě byla pěstována již od jejího novodobého založení (1919), tehdy spíše přispěním oborů filologických nebo uměnovědných. V roce 1923 byla profesura estetiky v Brně nabídnuta prostřednictvím Arna Nováka Otokaru Březinovi, který však dal přednost svému ústraní novoříšského myslitele. V prvních letech nové univerzity pravidelně vyučoval filozofii i estetiku profesor Otakar Zich. Z jeho brněnské přednášky Principy teoretické dramatugie (1922) vzešla Estetika dramatického umění, dosud nejsoustavnější dílo moderní české estetiky. Světové proslulosti dosáhla díla polyglota Karla Svobody věnovaná estetice Aristotelově (1927) a Augustinově (1933) vydaná ve spisech filosofické fakulty v dobách jeho brněnského působení. Z ostatních filologů třeba jmenovat Františka Novotného, vzhledem k nesmírnému významu Platóna i platonismu v celých dějinách estetiky, ale též Ferdinanda Stiebitze, překladatele Ovidiových Proměn. Pojednání prvního rektora, národohospodáře profesora Karla Engliše, Teleologie jako forma vědeckého poznání se stalo hlavním inspiračním zdrojem estetického strukturalismu Jana Mukařovského a celé pražské školy funkční lingvistiky. Světově nejproslulejší člen Pražského lingvistického kroužku, slavista Roman Jakobson, působil rovněž na brněnské alma mater ve třicátých letech XX. Vedle svých lingvistických spisů, jimiž později proslul jako profesor harvardské university, upíral ustavičnou pozornost k otázkám poetiky a estetiky jazyka ("poetická funkce"). Brzy po válce se estetika začala v Brně vyučovat jako absolventský obor. Přednášel ji Mirko Novák, a to jako vědu empirickou, totiž obecnou teorii umění. Zvláštní kapitolou brněnské estetiky bylo renesančně všestranné působení Olega Suse. Kromě své tvářnosti badatelské, zaměřené k dějinám české estetiky, strukturalismu, meziválečné avantgardy, francouzskému existencialismu, teorii komična a satiry aj., bral na sebe obávané vzezření elektrizujícího kritika a polemika, recenzenta a referenta, bez nějž si periodika šedesátých let, především brněnského Hosta do domu a Vědu a život neumíme představit. V dobách takzvaně normalizačních byly uměnovědné obory postiženy zvláštní nevolí. Přednášky byly přiškrceny, absolutorium znemožňováno, přijímání nových pedagogů podmíněno stranickou legitimací, dosavadní přednášející postihováni zákazy a trvalou hrozbou vyhození z práce. Jistou kontinuitu si podržela estetika na tehdejší Katedře věd o umění, přesněji na pracovišti muzikologie, kde působili Jiří Vysloužil, Rudolf Pečman a Jiří Fukač. Roku 1980 zde proběhlo sympozium o Otakaru Hostinském, na němž měl největší zásluhu profesor Pečman, jenž se vytrvale věnoval zvláště dílu Hostinského, Durdíka, Zicha, Bartoše a F. Katedra filozofie zase uspořádala konferenci o Mirku Novákovi. Neměli bychom zapomínat ani na osobnosti, které přežívaly na okraji fakulty, jejichž vpravdě akademický, ušlechtilý duch působil na generaci studentů i v těchto temných dobách. Mezi jinými to byl spontánní a okouzlující dr. Mirek Čejka, na jehož seminářích věnovaných obecné lingvistice stejně jako čtení Tao-te-tingu a zenové filosofii se otevíraly průzory mezi teorií znaku a teorií mysli; a dále nezapomenutelný "knihovník" dr. Libor Štukavec, překladatel ze severských literatur, zvláště knih o "mumíncích", básník a svérázný myslitel ovlivněný Kierkegaardem. Zajímavý polooficiální interdisciplinární seminář věnovaný knize Douglase Hofstadtera: Gödel, Escher, Bach a vztahům mezi uměním, počítači a umělou inteligencí se scházíval v polovině osmdesátých let v pracovně dr. Karla Paly. V roce 1990 vzniklo na návrh dr. Jiřího Fukače a Petra Osolsobě při Ústavu hudební vědy nové pracoviště, které mělo postupně vyústit v samostatný Seminář estetiky na FF MU. Byla zahájena pravidelná výuka estetiky v kombinaci s ostatními fakultními obory a uspořádána vědecká konference Oleg Sus Redivivus k desátému výročí úmrtí (1992). Vzrůst počtu posluchačů a forem studia estetiky vedl k dalšímu rozšíření pedagogického sboru a ke vzniku samostatného pracoviště (1.1. 2005). Seminář estetiky dnes zajišťuje výuku v bakalářském, magisterském i doktorském studiu, účastní se bádání v několika badatelských projektech a má ve své gesci oborovou knihovnu z pozůstalosti profesorů Olega Suse a Jiřího Veltruského.
