03/10/2023
Ústav bohemistiky srdečně zve na seminární cyklus prof. Josefa Vojvodíka.
Slovy pana profesora "cílem semináře je – prostřednictvím společné „close reading“ Havlíčkových básní – „mapování“ poetologických strategiích Havlíčkovy poezie ve vztahu k (nejen jeho) teorii imaginace".
Anotace:
Přestože Zbyněk Havlíček (1922-1969) patří k nejvýraznějším autorům české poezie 40.–60. let 20. století, zůstává jeho dílo stále ještě ve stínu jeho generačních básnických souputníků. Podíl na tom má i skutečnost, že za Havlíčkova života byly jeho básně publikovány pouze v ineditních sbornících a později, v době krátce trvající liberalizace druhé poloviny šedesátých let, časopisecky (Orientace 1966) a v surrealistickém sborníku Surrealistické východisko UDS 1938-1968 (1969). Chystaný výbor z Havlíčkovy poezie a jeho teoretických statí k principu imaginace nesměl být v roce 1969 již publikován. V úplnosti vyšlo Havlíčkovo básnické dílo až v roce 2016, bezmála půl století po jeho smrti. Havlíčkovu poezii můžeme přitom číst jako nejdůslednější realizaci toho, co surrealismus považoval od svých počátků kolem roku 1919/1920 za svůj cíl: totiž spojení poezie, politiky a lásky. V době, kdy se po skončení druhé světové války dostával surrealismus ve Francii – v době razantního nástupu existencialismu – do stále větší izolace, psal Zbyněk Havlíček básně, v nichž se autenticky prolíná realita politického teroru nastupujícího stalinismu, erotická touha a básnická imaginace jako útočiště posledních zbytků svobody ve světě, jenž uvízl „v politických čelistech dní“. Jako klinický psycholog, působící od listopadu 1951 v Psychiatrické léčebně v Dobřanech u Prahy, byl Havlíček více méně v každodenním kontaktu se „schizofrenním symptomem“, který vnímal především jako symptom schizofrenní reality politizovaného a komunistickou ideologií okupovaného každodenního života. Čím schizofrennější byla společenská realita vnějšího světa s diktátem jediné přípustné skutečnosti, tím skutečnější byl pro Havlíčka svět poezie, básnického obrazu, snu i fantazií schizofreniků. Na fólii této zkušenosti rozvíjel Havlíček svoji teorii básnické imaginace, v níž důležitou pozici zajímá vztah vědomí a imaginace, kterou chápal také jako „milostný princip“. Především však byla imaginace pro Zbyňka Havlíčka normativním principem nejen umění, ale také života. Z básníků „druhé generace“ českých surrealistů rozvíjel Havlíček patrně nejintenzívněji a nejdůsledněji romanticko-surrealistickou poetiku „šílené lásky“, jako jednu z možností průniku do hloubky nevědomí a možností svobody, zároveň však – a to činí jeho poezii svébytnou, originální a zvláště působivou – v provokativním, básnickými obrazy silném „napojení“ na realitu, zejména, jak se zdá, prostřednictvím poetiky a estetiky podobnosti a jejích alternativních kodifikací.
