Stopy paměti: osudy knih a jejich židovských majitelů z Moravy během šoa

Domů
česko
Olomouc
Stopy paměti: osudy knih a jejich židovských majitelů z Moravy během šoa

Jsme tříčlenný tým z Centra judaistických studií Kurta a Ursuly Schubertových a ve spolupráci s Židovskou obcí Brno chceme zkoumat tzv.

Výzkumný projekt Centra judaistických studií podpořený studentskou grantovou soutěží IGA na Univerzitě Palackého v Olomouci (IGA_FF_2023_013). Řešitelský tým: Kamila Cmolová, Václav Chalupný a Daniel Soukup. Na těchto stránkách bychom Vás rádi pravidelně seznamovali s dílčími výsledky ročního studentského projektu "Stopy paměti", který realizujeme s podporou univerzitního grantu IGA Univerzity Pal

ackého v Olomouci (1.3.2023-1.3.2024). paměťové stopy obsažené v knihách, které byly z větší části zabaveny svým židovským majitelům (fyzickým i právním osobám) během nacistické perzekuce. Možná se ptáte, co jsou ony paměťové stopy? Jde o individuální znaky těchto knížek, tedy vlastnické poznámky, podpisy, kresby, ex libris, razítka, marginální vpisky, vložené lístky či záložky. Zajímá nás to, jak s knihami jejich majitelé a majitelky zacházeli, jak se k nim vztahovali, a na základě těchto informací se pokusíme rekonstruovat jak osud knih, tak i těch, kterým patřily. Předmětem našeho pilotního výzkumu bude rozsáhlá kolekce přibližně 13.000 modlitebních a náboženských knih, které jsou v současnosti uloženy na Židovské obci v Brně. V rámci projektu, navazujícího na projekt "Knihovna ukradených nadějí", vybereme jen malou část, přibližně 100 titulů, které lze provenienčními znaky spojit s předválečnou židovskou komunitou na Moravě. Tyto knihy jsou často jediným hmatatelným dokladem o rodinných příbězích, rodové paměti a také životě konkrétních jednotlivců, kteří se stali oběťmi holokaustu. A především chceme tímto projektem připomenout jejich osudy.

28/07/2023

Ve středu jsme poprvé prezentovali náš projekt širšímu publiku na festivalu židovské kultury "Ha-Makom" v Holešově. Potěšil nás zájem posluchačů i jejich aktivní zapojení. Snažili jsme se setkání pojmout jako workshop s kvízovými otázkami a diskusí. Hlavní praktickou část prezentovala a moderovala Kamila Cmolová. Stručný metodologický úvod přednesl Daniel Soukup: "Knihy pro nás nejsou abstraktním pojmem, ale reálným fyzickým předmětem výzkumu. Zajímá nás jejich materialita, ale také sociální síť, do níž byly tyto knihy zasazeny. Pragmatický přístup výzkumu knižní kultury se dívá na knihy jako na reálné předměty, předměty sociologické, antropologické analýzy. Tím se chce říct, že kniha neexistuje mimo svou materiální podobu, nejde nám o nějakou abstraktní Platonskou ideu knihy, ale reálnou, fyzickou věc, která je součástí společenské interakce. V našem projektu nás především zajímá, jak je vazba majitelů k jejich knihám manifestována. (…) Zkoumání sociální života knih nám pomáhá porozumět tomu, jak lidé ve vztahu ke svému okolí fungují, jak se vztahují k předmětům, ke svému majetku. Tyto předměty často představují jakousi hmotnou koncentraci jejich ideálů a hodnot. (…) Pragmatický přístup sociologie ke knihám, který navazuje na Hegeliánskou filozofii, zastává stanovisko, že fyzické předměty, věci, utvářejí stejně tak nás, jako my utváříme je. My sami se stáváme osobami skrze předměty. Předměty, knihy nevyjímaje, jsou pro nás dokladem naší důstojnosti, našeho lidství. Pokud člověku seberete předměty každodenní potřeby, pokud mu seberete věci jeho soukromého vlastnictví, okrádáte jej také o jeho důstojnost, o jeho lidství. Přesně to dělal nacismus. Okrádáním lidí je zbavoval i jejich důstojnosti. Knihy, které v našem projektu zkoumáme, jsou střípky důstojnosti a lidství těch, kteří byli během šoa zavražděni. Analýzou knih se snažíme obětem jejich důstojnost a jedinečný lidský osud navrátit.“

24/07/2023

👇Máte již plány na středeční odpoledne?
Pokud ne, srdečně Vás zveme na židovský festival do Holešova, kde se od 15. hodiny společně s námi můžete ponořit do tajů starých knih plných příběhů a dozvědět se tak více o našem projektu.
Těšíme se na Vás!

27/06/2023

V dnešním příspěvku se zamyslíme nad složitostí národnostní identity předválečné židovské komunity v Čechách a na Moravě na příkladu stavebního inženýra Karla Červenky. Ten se narodil 27. 3. 1864 v malé obci Zhoř u jihočeského Písku. Vyrůstal tedy převážně v českojazyčném prostředí. Dokonce po svých židovských předcích z Příbramska zdědil české příjmení. Po studiu plzeňské reálky odešel do Prahy, kde nastoupil ke studiu stavebnictví na Německé vysoké škole technické. Oboru stavitelství zasvětil celý svůj profesní život. Po studiích strávil rok jako stavební asistent v Podmoklech, poté se jeho působiště přesunulo na Moravu. Mezi lety 1892 a 1897 působil na městském stavebním úřadě v Olomouci a roku 1897 se stal ředitelem městského stavebního úřadu v Ostravě a na této pozici vytrval až do penze roku 1922. Výrazně se zasloužil o modernizaci a technický rozvoj Moravské Ostravy. Roku 1898 se mu zde s manželkou Ernestine (později Arnoštka) narodil syn Hans (později Hanuš/Honza), který pokračoval v otcových šlépějích a stal se rovněž inženýrem.
Většinu svého profesního života strávil Karel Červenka na Moravě v německojazyčném prostředí, což nepochybně přispělo k tomu, že se pokládal za rakouského Němce. Ještě ve 30. letech se na Moravě a ve Slezsku hlásilo k německé národnosti téměř 52 % místních Židů, kdežto na území Čech pouze 20 %. Karel Červenka se tedy přizpůsobil novému prostředí a podle toho rovněž upravil pravopis svého jména a příjmení na „Karl Czerwenka“. V tomto tvaru ho nacházíme i na vlastnickém razítku knihy járcajtových modliteb, kterou vydali ostravští duchovní – ortodoxní pomocný rabín Rubin Faerber a reformní kantor Rubin Kläger. Kniha obsahovala rovněž tabulky pro zapsání výročí úmrtí blízké osoby, kterou však její majitel nikdy nevyplnil.
Postoj k německé identitě výrazně přehodnotil po nástupu nacismu a vrátil se k české podobě jména „Karel Červenka“, na které pak důsledně trval. To bylo v době, kdy již žil během své penze v Praze. Odtud byl 2. 7. 1942 společně se svou manželkou deportován do Terezína a z něj společně do Treblinky, kde oba zahynuli. Syn Hanuš šoa přežil, roku 1939 uprchl do Palestiny a usadil se v Tel Avivu, kde pracoval jako úředník v metalurgických závodech.
Příběh Karla Červenky nám ukazuje, že jazyková, kulturní a národnostní identita předválečných Židů nebyla statická, ale měnila se dynamicky podle okolností. Mohlo jít jak o transformaci pragmatickou, tak i ideologickou. Neprostupné a zjednodušující škatulky v dějinách českých a moravských Židů totiž nikdy neplatily. (Na základě digitalizovaných pramenů a Biografického slovníku Slezska a severní Moravy sestavili Kamila Cmolová a Daniel Soukup).

17/05/2023

Takto vypadá naše práce v terénu. Stovky knih, spousta prachu a textilní rukavice umazané od zašlých stránek, kterými pečlivě jednu po druhé listujeme. Minimálně polovina knih z třináctitisícového fondu obsahuje nějakou cennou informaci o svých majitelích. Modlitební knížky byly archami paměti, v některých naleznete i rodinné fotky. Jde obvykle o vizuální vzpomínky na zesnulé členy rodiny. Zkoumané svazky byly svým vlastníkům zabaveny, anebo s nimi putovaly jako součást jejich skromného majetku do Terezína.

12/05/2023

Dnešním příspěvkem bychom chtěli připomenout pohnutý osud rabína Viléma Pressera (6.8.1861), rodáka z Lipníku nad Bečvou. Jeho jméno s hrdě uvedeným rabínským titulem („Vilém Presser, rabín“) jsme nalezli v modlitební knížce machzor určené pro modlitby ve sváteční dny, která byla vydána roku 1857 ve Vídni. Za tímto stručným vlastnickým podpisem a rabínským titulem se skrývá téměř neuvěřitelný příběh.
Ačkoliv původem z Moravy, krátce po studiích a získání rabínské ordinace odešel Vilém Presser do jihočeské Třeboně (něm. Wittingau), kde čtyři roky působil jako místní rabín. V tradičním judaismu se rabín od křesťanských duchovních liší především tím, že nevede bohoslužby, ale působí jako učitel a odborník na halachu (tzn. židovské náboženské právo). V průběhu 19. století se však funkce rabína v mnoha ohledech přiblížila křesťanskému modelu – vedle vedení matrik, náboženské výchovy a duchovní reprezentace často suploval i funkci kantora. Mělo se jednat o osobu bezúhonnou a v rámci dobové morálky jít druhým příkladem i svým rodinným životem.
V duchovní dráze Viléma Pressera jsou však patrné výrazné kariérní výkyvy. Z dostupných pramenů vyplývá, že musel místa působení častěji střídat, což mohlo být způsobeno tím, že si menší obce nemohly dovolit duchovního dlouhodobě financovat, jelikož se venkovské komunity migrací do větších měst postupně vylidňovaly. Co ale nejvíce zaráží je skutečnost, že významnou část svého života zastával pozice, které neodpovídaly jeho rabínskému vzdělání. V posledních letech rakousko-uherské monarchie byl například zaměstnán jako pouhý synagogální sluha (šámes, Kustos, Tempelsdiener) v západočeských Podbořanech (Podersam) a v prvních letech republiky zas vypomáhal v jihočeských Vodňanech místnímu stařičkému rabínu Josefu Stimmerovi jako kantor. Proč tomu tak bylo? Jak se mohlo stát, že se z prestižní funkce městského rabína v Třeboni stal pomocným duchovním na venkově?
Světlo do těchto okolností částečně vnášejí matriční záznamy. Ty nám prozrazují, že z dnes již neznámých příčin žil Vilém Presser se svou budoucí manželkou Ottilií Pollakovou (Červená Řečice 24.09.1887) dlouhodobě nesezdán, a mimo manželský svazek se dokonce narodila i jejich dcera Věra (10.02.1916) a syn Karel (19.11.1917). Vilém s Ottilií se vzali až roku 1922 v Soběslavi. Proč se Vilém a Ottilie vzali až po několika letech společného života však není jasné (vedly k tomu halachické překážky, nepřízeň nevěstiných rodičů, anebo jiné okolnosti?). Jisté ale je, že tento nonkonformní partnerský život znamenal pro Viléma Pressera společenský sestup, na stranu druhou ho však nevyčlenil z centra židovské komunity. Dokumentuje to relativní toleranci židovské obce, která však měla své limity. Teprve po řádném uzavření sňatku a legitimizaci obou dětí se mohl Vilém Presser vrátit do rabínského úřadu, který následně zastával v západočeské Toužimi u Karlových Varů (něm. Theusing).
Závěr života rabína Pressera byl tragický. Na konci června roku 1938 byli Presserovi nuceni odejít ze zabraného pohraničí do Prahy, kde však měla celá rodina statut bezprávních uprchlíků. Brzy na to Vilém Presser ovdověl. Dnes se již nedozvíme, zdali za jeho hospitalizací v Bohnicích stála ztráta milované ženy, pokročilý věk, hrůza války, anebo kombinace všech těchto faktorů – s jistotu však víme, že 13. července 1942 byl spolu s dalšími pacienty ústavu deportován do terezínského ghetta a o tři měsíce později do Treblinky, kde zahynul ve věku 81 let. Tragický osud postihl i obě Presserovy děti. Snaha dcery Věry získat cestovní povolení do Šanghaje a odjet byla marná a nikdo z rodiny Presserových se konce války nedožil.
(S pomocí digitalizovaných pramenů vypracovali Kamila Cmolová a Daniel Soukup.)

05/04/2023

V dnešním příspěvku Vám představíme střípky životního příběhu rodiny Bergofen z Moravské Ostravy, který se nám při práci v knihovně podařilo poodkrýt. Památku na ně uchovává útlá smuteční knížka Trauer Album, která byla běžnou výbavou židovských domácností, dokonce i těch velmi sekulárních. Pamětní alba sloužila k zaznamenávání tzv. jarcajtů (každoroční výročí úmrtí blízkého příbuzného podle židovského kalendáře) na několik desítek let dopředu. Mohly se do ní rovněž vlepovat fotografie či parte. Nešlo však jen o dojemnou vzpomínku na zesnulé, ale také o projev náboženského přikázání. Jednou z povinností synů vůči zesnulým rodičům je totiž ve výroční den jejich smrti zapálit pamětní světlo a v přítomnosti minjanu (10 nábožensky dospělých mužů) recitovat tzv. kadiš jatom (kadiš sirotků).
V tomto případě se jedná o smuteční knihu zesnulého Rubina Bergofena, ostravského velkoobchodníka, který zemřel 19. února 1933 (podle židovského kalendáře 23. švatu 5693). Jarcajtová tabulka ukazuje, na která data občanského kalendáře výročí připadá. Předvyplněna byla až do roku 1981. Jejím majitelem byl pravděpodobně Adolf, syn pana Rubina Bergofena, který měl povinnost za svého otce recitovat kadiš. Majitelkou ale mohla být i paní Helena, provdaná Finková, Adolfova mladší sestra – rovněž dcery si měly zapálením járcajtové svíčky připomenout odchod svých rodičů.
Adolf Bergofen se narodil 8. října 1895 v Moravské Ostravě, ale většinu života pobýval v Praze, kde se živil jako obchodník. Působil jako jednatel pražské plechařské firmy Glasser a víme také, že byl akcionářem ve společnosti na výrobu deštníků Mespo. Vlastnil řidičské oprávnění a díky své profesi často cestoval, především do Polska, Rakouska a Německa. Pan Bergofen prošel vojenským výcvikem a působil jako četař v záloze u dělostřeleckého pluku č. 302 v Olomouci. Kvůli svému polsko-českému původu zažíval značné problémy na policejním ředitelství v Praze, kde mu byl v roce 1936 zabaven cestovní pas a s ním odebráno české občanství, následkem čehož byl označen za polského státního příslušníka a hrozilo mu vyhoštění. Následovaly zdlouhavé tahanice mezi českými a polskými úřady. Roku 1939 mu byl konečně vydán pas nový, opravňující jej k cestě do Palestiny, nebo za svými příbuznými do Monaka. K této cestě již nikdy nedošlo a Adolf Bergofen byl v roce 1942 z terezínského ghetta poslán transportem Ab do tranzitního tábora v Izbicy, kde zahynul.
Nejbližší Adolfovou příbuznou po smrti rodičů byla jeho sestra Helena (nar. 14. října 1896). Rodina byla podle rodinných vzpomínek velmi ortodoxní. Helenin manžel, Salomon Fink pocházející z Krakova, stál po jistý čas dokonce v čele ostravského spolku Chewra Mischnajis, který podporoval a organizoval studium talmudických textů. Rodina Finkova se ve 30. letech kvůli zaměstnání otce přesunula do Prahy. V době začínajících protižidovských perzekucí se Salomonu Finkovi podařilo uprchnout přes Belgii do Anglie, ale manželka Helena s dětmi zůstala v protektorátu. Zahynula s dcerou Marií (1931) a Hanušem (1928) v Lodži. Konce války se dožila pouze jejich nejstarší dcera Anna (nar. 1921, později provdaná Grant), která po válce emigrovala do Velké Británie. Její osobní paměti, rodinné fotografie a genealogické materiály jsou dnes součástí sbírek Židovského muzea v Praze. (V tomto textu byly využity databáze https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/ a https://collections.jewishmuseum.cz/index.php, sepsala Kamila Cmolová).

15/03/2023

Díky publikovanému deníku patnáctiletého Otty Wolfa (1927-1945) vstoupil do širšího povědomí příběh jeho rodiny, která se během války skrývala v okolí obce Tršic u Olomouce. Osud svých rodičů a své sestry, které navzdory smrtelnému nebezpečí zásobovali místní obyvatelé, zachytil Otta na stránkách působivého rukopisného diáře. Sám Otta, který se na jaře roku 1945 přidal k partyzánům, byl nakonec zavražděn, jeho otec Bertold, matka Růžena a sestra Felicitas však válku přežili. Příběh rodiny Wolfovy tedy nebyl zapomenut jako tisíce dalších, o nichž nemá kdo vyprávět. My ale jeden nový příběh odkryjeme. Ve stozích zabavených knížek se nám podařilo nalézt modlitební knihu, která patřila blízkým Ottovým příbuzným. Na prázdných stránkách kajících modliteb (Seder ha-slichot. Vídeň 1866) se zachovaly dětské malůvky Ottova staršího bratrance Ervína Druckera (1920). Takovéto kresby jsou dokladem toho, že modlitební knihy nesloužily vždy jen vznešeným účelům, například k záznamům důležitých životních událostí, ale velmi často také pragmaticky jako skicáře či poznámkové bloky. Vedle Ervínových dětských pokusů o vlastnoruční podpis sem byly narychlo zaznamenány také matematické výpočty. Je možné, že je na předsádku zapsal Ervínův otec Hermann (1890), jehož vlastnická razítka zde také najdeme. Prozrazují, že byl původně krejčovským mistrem v Úsově (Mährisch Aussee), kde si vzal za ženu Idu Wolfovou (1883), Ottovu tetu. Rodina Druckerova se později přestěhovala do Lipníka nad Bečvou, kde se narodili další dva Ottovi bratranci – Valtr (1922) a Oskar (1923). Odtud museli manželé Druckerovi spolu se svými třemi dospělými syny odejít do Olomouce, aby nastoupili 26. června 1942 do transportu AAf vypraveného směr Terezín. Šlo o stejný transport, kterým měli být deportováni rovněž jejich příbuzní Wolfovi. Ti se do něj na shromaždišti školy v dnešní Hálkově ulici sice zaregistrovali, ale do vlaku nakonec nenastoupili. Tím si zachránili život. Naproti tomu Druckerovi do Terezína odjeli a odtud byli na začátku září roku 1942 odvlečeni spolu s osmi sty terezínskými vězni do Estonska. Nedaleko vsi Raasik je 5. září zavezly modré autobusy k vykopané písčité jámě, kde byli zavražděni popravčími četami složenými z místních obyvatel. Bezprostředně po osvobození se Bertold Wolf dozvěděl o smrti svých synů Otty a Kurta (padl v bitvě u Sokolova) a v následujících měsících i o tragických osudech svých dalších příbuzných, včetně své sestry Idy Druckerové a její rodiny. Bertold Wolf (zemř. 1962), který s neuvěřitelnou oddaností po válce pečoval o obnovu olomoucké židovské obce a působil v ní až do své smrti jako kantor, nezapomněl ani na ni, ani na Hermana, Oskara, Valtra a Ervína, jehož podpis se zachoval v modlitební knize. Jména všech členů rodiny Druckerových nechal kantor Wolf dodatečně vytesat na náhrobek svých rodičů v Úsově. Na jejich věčnou památku. (V tomto textu byly využity digitalizované sčítací operáty, databáze https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/ a http://www.chewra.com/keshetnew/kweb/locations.aspx DS).

09/03/2023

Dnes si připomínáme vyhlazení Terezínského rodinného tábora v Osvětimi, k němuž došlo 8. a 9. března roku 1944. Během jedné noci bylo povražděno 3792 československých Židů. Jelikož jsme v našem projektu teprve na začátku, nemůžeme vám prozatím přinést příběh, který by přímo s tímto smutným výročím a s Moravou souvisel. Pokusíme se ho ale dokumentovat na jiném příkladu, který ukazuje, jak tragicky šoa zasáhlo do osudu jedné konkrétní rodiny z Prahy. Ten fragmentárně zachycuje modlitební kniha (machzor na svátek Pesach z roku 1866), která patřila paní Aloisii Hutterové (*1873). Ta si knihu vlastnoručně podepsala v roce 1894, kdy žila se svým manželem Leopoldem (*1865) v Kdyni u Domažlic (Neugedein). Zde se narodili i jejich čtyři synové. Další stopou rodinného příběhu je vlastnické razítko, které nás upozorňuje, že se manželé později usadili na Praze VII, kde žili na ulici Ovenecké, kam je doprovázel i pesachový machzor. Na této adrese pobývali až do začátku roku 1941, kdy byli nuceni odejít do Terezína. Jedním ze základních způsobů, jak si majitelé svoje knihy personalizovali, byly vedle vlastnických údajů také informace z rodinného života. Data narození, svateb a úmrtí. S podobnými záznamy se setkáme i v nežidovském prostředí. Paměťová stopa, která se otiskla do modlitební knihy paní Hutterové, však ilustruje specifika židovské identity. Na její předsádku si zaznamenala občanská jména svých čtyř synů Emila (*1896), Rudolfa (*1898), Artura (*1900) a Františka (*1904). Ke každému z nich pak uvedla i jejich hebrejské jméno (šem ha-kodeš), které dostali jako chlapci při obřízce. Toto jméno provází židovského muže celým životem – je jím volán ke čtení z Tóry, je uvedeno na svatební smlouvě a putuje s ním až k hrobu, kdy je obvykle vytesáno na jeho náhrobku. A bývá výsadou matek, aby pro své potomky jméno vybraly (v našem prostředí obvykle po blízkém zesnulém příbuzném). Jaké byly válečné a poválečné osudy této konkrétní modlitební knihy prozatím nevíme. Avšak životní příběhy všech výše uvedených se uzavřely tragicky. Aloisie a Leopold Hutterovi byli zavražděni v Treblince (1942) , stejný osud stihl i jejich syny s rodinami – Emil (Treblinka 1942), Rudolf (1942, neznámo kde), Artur (Lodž 1941) a František (Osvětim 1945). Pár útržkových záznamů v modlitební knížce tak může zhmotnit svět rozvětvené židovské rodiny, který téměř vymazala válka. (V tomto textu byly využity digitalizované matriky a databáze https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/, DS)

02/03/2023

Na těchto stránkách bychom Vás rádi pravidelně seznamovali s dílčími výsledky ročního studentského projektu "Stopy paměti", který realizujeme s podporou univerzitního grantu IGA Univerzity Palackého v Olomouci (1.3.2023-1.3.2024). Jsme tříčlenný tým z Centra judaistických studií Kurta a Ursuly Schubertových a ve spolupráci s Židovskou obcí Brno chceme zkoumat tzv. paměťové stopy obsažené v knihách, které byly z větší části zabaveny svým židovským majitelům (fyzickým i právním osobám) během nacistické perzekuce. Možná se ptáte, co jsou ony paměťové stopy? Jde o individuální znaky těchto knížek, tedy vlastnické poznámky, podpisy, kresby, ex libris, razítka, marginální vpisky, vložené lístky či záložky. Zajímá nás to, jak s knihami jejich majitelé a majitelky zacházeli, jak se k nim vztahovali, a na základě těchto informací se pokusíme rekonstruovat jak osud knih, tak i těch, kterým patřily. Předmětem našeho pilotního výzkumu bude rozsáhlá kolekce přibližně 13.000 modlitebních a náboženských knih, které jsou v současnosti uloženy na Židovské obci v Brně. V rámci projektu, navazujícího na projekt "Knihovna ukradených nadějí", vybereme jen malou část, přibližně 100 titulů, které lze provenienčními znaky spojit s předválečnou židovskou komunitou na Moravě. Tyto knihy jsou často jediným hmatatelným dokladem o rodinných příbězích, rodové paměti a také životě konkrétních jednotlivců, kteří se stali oběťmi holokaustu. A především chceme tímto projektem připomenout jejich osudy.

Adresa

Třída Svobody 686/26
Olomouc
77900

Internetová stránka

https://judaistika.upol.cz/

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když Stopy paměti: osudy knih a jejich židovských majitelů z Moravy během šoa zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Kontaktujte Společnost

Pošlete zprávu Stopy paměti: osudy knih a jejich židovských majitelů z Moravy během šoa:

Odkazy

Chcete, aby vaše společnost byla nahoře v seznamu automobilových společností ve měste Univerzita?

Sdílet

Kategorie

Vysoká škola a univerzita